Proč biblické rady nefungují na psychické problémy

Nechoďte k psychologovi, jděte k pastýři! Rady z bible jsou od boha, tak musí být lepší. Proč mi ale je pořád špatně? 

Jak jsem psal již dříve, v prostředí křesťanské sekty, kde jsem vyrostl a dříve žil, mě udivila neobvyklá četnost vážných psychických potíží u jejích členů. Tito lidé říkali a často na pravidelných shromážděních a sjezdech nadšeně vyprávěli své zkušenosti, jak jim moudrost bible neuvěřitelně pomohla a jak jsou teď již šťastní, že o ně pečuje jejich bůh a jeho jedině pravá pozemská organizace v čele s jejich slavnou sborovnou vedoucích. Tehdy jsem to tak bohužel taky viděl... Po zveřejnění své nedávné úvahy o sektách a antidepresivech jsem dostal jako zpětnou vazbu mnoho reakcí, které mé pozorování nejen že potvrdily, ale dokonce jsem několikrát slyšel, že existují sbory šťastného božího lidu, kde zobou antidepresiva snad prý všichni. No ať je to jak chce, je to doklad zřejmého rozporu mezi pojmem a skutečným prožíváním. Nejlepší život ze všech prostě nemůže být zároveň doprovázen masovým jevem psychické nepohody a krize. To se jen Orwellovsky matou významy slov. Slovo štěstí v interním schváleném používaném jazyku znamená v praxi přemáhání a potřebu neustálého hledání "povzbuzení" a sebeujišťování zejména na sborových činnostech. Protože bez toho by se "štěstí" asi rychle rozplynulo. Vím že štěstí je docela vzácný pocit, tím pojmem raději osobně neplýtvám a myslím, že už i obyčejná spokojenost je docela mnoho. Taky vím, že když jsem opravdu šťastný, tak prožívám energii plynoucí z nitra. A té jakoby snad ani neubývá. Nepotřebuje ujišťovat, povzbuzovat, a už vůbec ne jakkoli přemáhat. Takže pozor na pojmy a skutečně prožívanou realitu. V sektách je to často deformováno. Navíc jsou tam lidé vedeni k potlačování svého prožívání a k nedůvěře ve své vlastní schopnosti a kompetence.

A zde se dostáváme ke slíbenému tématu. Lidé v církvích a sektách obecně, nechodí rádi k psychologům a psychiatrům. Tito odborníci totiž profesně zasahují do kompetencí jejich všemohoucích bohů. Nejvyšší bůh stvořitel je přece nepředstavitelně moudrý a své ovečky vede nejlépe, jak je to jen myslitelně i nemyslitelně možné. Navíc už všechnu moudrost nechal napsat do té knihy, kde je přece všechno. Když půjdu za moderním odborníkem do tohoto bezbožného světa, tak tím možná toho pana úžasného v nebi urazím. A co si vlastně pomyslí o mém dokonalém bohu ten odborník. Mám přeci být jeho evangelistou a živým svědectvím moudrosti jeho vedení...Proto obvykle první kroky lidí v psychické, ale i psychosomatické krizi nejen v sektě, ale v církvích obecně, míří za duchovním pastýřem. Protože toho znám, případně si vyberu nějakého lidštějšího, pokud je to možné, a jdu za ním pro pomoc. Mělo by to být ne-li lepší, tak alespoň stejně účinné. Jenže v sektě, kde jsem byl to tak ve výsledku prostě v praxi nefunguje. Přes upřímné úsilí a podporu pastýřů, přes všechno čtení rad v bibli a článcích, přes přemáhání se k většímu úsilí v modlitbě, studiu literatury sekty, přes pravidelnou návštěvu shromáždění i kazatelskou službu. Lidé dál mají deprese, úzkosti, záchvaty sebepoškozování, únavové syndromy, bipolárky, rozpadají se jim manželství a vztahy...Nakonec stejně vyhledají lékařskou pomoc. Obvykle psychiatra. Řeknou si, že se jim prostě jen tvoří málo serotoninu nebo čeho, a to je prostě nemoc a znak naší nedokonalosti a toho, že už potřebujeme boha, aby to tu na zemi konečně srovnal. Jenže ani soudobá psychiatrie nevidí psychické projevy jen jako čistou chemii v těle. Ukazuje se, že psychické zdraví člověka je složitější fenomén, a že je ovlivňuje souhrn fyziologicko psychicko sociálních faktorů a mnoho dalších proměnných. Takže ne, není to jen chémie. A s vaší vírou to, ať si to přiznáte nebo ne, zkratka taky souvisí.

Vraťme se k duchovním pastýřům. V křesťanství se často říká, že svátost zpovědi uzdravuje duši. Ano vyjádření čehokoli zadržovaného člověku uleví. Katarze, očistění, úleva. Zvláště, pokud je to provázeno silnými emocemi. Jenže dnes již, pokud chceme, můžeme vidět důvody, proč to není dobrá pomoc pokud chceme řesit hlubší příčiny. Judaisticko křesťanský pohled vychází ze starozákonního modelu, že člověk se po první chybě (!?!) nezkušených prapředků v ráji stal hříšným, a takoví se rodíme a nadále jsme, ač sami děláme vše, co můžeme. Naštěstí se z toho dá vyplatit oběťmi a důsledným dodržováním zákona(starozákonní pohled), nebo někdo vykoupil všechny, ale ti mu za to musí být vděční a neustálé ho následovat kamkoli. Dobře, tehdy to byl projev lidské duchovnosti. Dnes z pohledu poznatků a praktických zkušeností s lidskou psychikou je to celé nezdravý koncept. Zdůrazňování lidských chyb a "hříšnosti" je samo o sobě hrubě negativní myšlení. Ale nejen to, člověku brání v rozvíjení svých autentických projevů. Brání v budovaní zdravé důvěry v možnosti a schopnosti svého těla a ducha, toho fungujícího zázraku, díky kterému tady ve výsledku můžeme žít. Brání i k přijetí odpovědnosti za svůj život. Ta myšlenka je vlastně demonstrací hluboké bezmoci a rezignace na svůj život. Sráží v člověku zdravý pocit ceny a jedinečnosti. A milí teologové, představa vykoupení na tom nic podstatného nemění. Stále je v pozadí doktrína stejné osobní hříšnosti, bezcennosti a bezmoci. Navíc to člověka udržuje v závislém vztahu na vykupiteli, na církvi, na zpovědníkovi. Nic, co by bylo pro psychiku zdravé. Navíc je to většinou i drahé.

Praxe psychoterapie ukázala na zajímavý poznatek. Výzkumy prý potvrdili, že více než terapeutická metoda, je pro účinnost pomoci klientovi důležitější kvalita terapeutického vztahu. Terapeutický vztah je zvláštní specifický typ vztahu, kde musí být dodržena určitá pravidla. Je jiný, než ostatní vztahy a v běžném životě, asi naštěstí, nebývá realizovatelný. Chci zde uvést ty rysy, kdy zpovědník, ani duchovní pastýři nemohou být dobrými terapeuty. Pokud kněz v ne příliš fundamentalistické církvi získá terapeutický výcvik a dodržuje pravidla terapeutického vztahu, a pokud dokáže přepnout mezi rolemi, je nad věcí stran dogmat, pak možná ano. Otázka je, jestli to tak osvíceně má i nevzdělaná ovečka...Já osobně v to důvěru vůbec nemám. Ale pravda je, že jsem to tam ani nezkoušel hledat. 

Tak tedy základní rozdíl mezi vztahem pastýř-ovce a vztahem terapeut-klient je, že terapeut PŘIJÍMÁ člověka i jeho prožívání takové, jaké je. Bez hodnocení a moralizování. Pastor aniž by i cokoli řekl představuje pokračovaní biblické TRADICE A KONCEPCE NEPŘIJETÍ člověka jaký je, a to z důvodu vrozené hříšnosti. Cílem pastýře není druhého člověka přijmout a hledat a podpořit v něm sebe ozdravné procesy. Jeho cílem je hříšníka morálně napravit, přimět k pokání, studu, lítosti a rozhodnutí již nehřešit. Jen tak se zase usmíří s jeho veličenstvem soudcem. Ano je tam jistý pocit úlevy, ale pocit nedostatečnosti a osobní závislosti na někom jiném zůstává. A vůbec slyšíte to tam zase? " Napravit", člověka je potřeba opravit. Protože je zmetek, porouchal se a může být jestě rád, že ho dávno ten nejdokonalejší továrník neseštotoval. To je podle mého názoru dnes již toxické učení.

Pro terapeuticky vztah je také důležitý pocit důvěry a bezpečí. V extrémních sektách vztah kněz-ovce v principu bezpečný být nemůže. Protože vaše svěřená věc může být souzena a můžete být shledán hodný vyloučení ze skupiny. A příčiny hlubokých vnitřních problémů souvisí často s tématy, o kterých je nebezpečné se staršími mluvit. Naukové pochybnosti, stres ze shromáždění a služby. Zjistil/la jsem, že jsem si vzal nesprávného člověka. Rozvod je ale hřích. Nebo jsem zjistil, že jsem gay, nebo lesbička, a to je taky hřích. To uvádím jen některé příklady hlubokých vnitřních napětí a konfliktů, které vím, že v té skupině lidé prožívají. Všechny z nich mohou byt vyhodnoceny jako vážné a mohou vést k vyloučení. Jít za starším vám spíše přivodí stav primárního ohrožení. Více o tom, co takový člověk prožívá se dočtete v mém dřívějším článku vyhnání z kmene. A, že tomu říkají "láskyplné opatření" je jen další Orwellovské překrucování pojmů. Žádné láskyplné opatření, je to brutální vydírání, manipulace a psychické násilí! Pod takovou hrozbou nejen, že máte blok se volně vyjadřovat, ale často ani nevíte, co cítíte. Tělo v tom velkém stresu a ohrožení vaše prožívání prostě odpojí. Vzniká trauma, neboli česky řečeno duševní úraz. A ten sám nesroste. Ani s uplynulým časem. Uzdravení je možné, ale vyžaduje citlivou praci v bezpečném prostředí a hlavně odvahu a odhodlání je pootevřít a vyhojit ať tam uvidím cokoli. A to nejde v prostředí, kde jste nepřijati, zažíváte ohrožení a jste udržováni v závislosti na kýmkoli vnějším. Nejde to v prostředí, kdy žijete v přesvědčení své hříšnosti. V pocitu studu a bezmoci z toho, co se vám nepovedlo.

Problém proč ty rady z bible nefungují není v těch starších. Není ani ve vás. Problém je v základním konceptu a modelu té knihy. V postojích a názorech, ve kterých člověka drží. Je tam mnoho moudra. Je zajímavá jako historicky záznam o vývoji duchovnosti tehdejší jedné části lidstva. Pokud bych ji nadále bral jako jedinou bohem schválenou knihu o tom jak žít, tak bych své problémy nikdy nevyřešil... To je má osobní zkušenost a cesta.

A vlastně vůbec, kde se to v nás bere a proč vlastně lidi potřebují žít podle knihy? O tom zase někdy příště.